REKLAMY:
Zde nemají šanci, proto prosím o to, aby je sem nikdo nevkládal. Děkuji :-)

Mnoho změn? Možná

29. září 2015 v 18:02 | Veronika |  Deník
Dobrý den,
Dlouho jsem se neozvala. Co se od dubna změnilo? Inu, podařilo se mi odmaturovat (JUCH!), podělala jsem všecky možné přijímačky na vysokou a nyní jsem skončila na VOŠ zdravotnické... Upřímně doufám, že jde o dočasný stav. Zkysnout tam nechci, toužím po tom studovat psychologii.

Další novinkou je stěhování... Hodláme se s Drahým sestěhovat dohromady. Uvažovali jsme nad třemi městy, ale nakonec vyhrály České Budějovice. Jde o nejlogičtější krok, protože tam studuju. A už jsme konečně chtěli začít žít nějak normálně... Doteď jsme fungovali (a v podstatě stále fungujeme), jako vztah na dálku a to není nic moc.. Vídat se pouze o víkendech? A také nebývá jistota, že to víkendy vyjdou?... Ani s přesunama to nebyla sranda. V jednom dni jsem zvládla najet i přes 120 kilometrů, když jsem od přítele jela domů (abych se tam alepoň na pár hodin stavila, že?) a následně jsem jela z domova do Budějovic, kde jsem dělala střední...
Peníze? Někdy problém... Čas? Problém... Sloučit to s přípravou na maturitu a na přijímačky? A s rodinou? Náročné.
Naštěstí už mám maturitu za sebou. Sranda to rozhodně nebyla. Kde kdo řekl, že to je hračka... No, já si to tak úplně nemyslím... Není to věc, kterou bych si potřebovala dát znova :D
Takže Budějovice? Místo by bylo (dlouho jsme se rozhodnout nemohli), ale co dál? Najít si obydlí, mít práci a peníze! Hlavně peníze... Je hodně těžké něco ušetřit, když to můj přítel moc nezvládá... Pár tisíc bychom měli a dá se s tím docela pracovat, ovšem obavy tu stále jsou... Nemám moc zájem o to, vést rodinnou kasičku, zabavovat něčí plat a neustále hlídat, co se za kolik koupilo a proč. Myslím, že takovouhle věc nemáme zapotřebí ani jeden, tak uvidíme, jak to bude nakonec vypadat...

Další obavou je, jak dát dohromady školu s vyděláváním peněz. Potřebujeme mít rozhodně dva platy. Vím, že se to dá. Na druhou stranu také vidím, že buďto se dá dělat pořádně jedna věc a nebo druhá, a nebo se totálně ztrhat, což (že by?) mi nepřijde, jako nejideálnější nápad.
Věřím tomu, že všechny tyto starosti budou stát za to. Těším se na to soužití.
Rozhodně nestojím o "byt" o jedné cimře s kuchyňským koutem. Nesnesu pocit, že bych neměla kout, kam se zašít. Dovede si to vůbec představit? být celý den zavření s pořád tím jedním a tím samým člověkem? Já bych se z toho asi zbláznila... Toto znám z intru. Soužití klidně i se třemi lidmi v jednom pokoji? Žádný problém... NE! O to tedy nestojím.
Cítím v tomto krou tu nehoráznou naději. Možná i úlevu? Mám obrovskou touhu žít si po svém a neomezovat se... Doma jsem sice ráda, ale do jisté míry se cítím ubíjená.

Toužím po tom mít knihovnu! Jo, a koupelnu chci mít laděnou do zelena! Chci si pořídit šicí stroj, abych si mohla ušít vlastní ubruy, závěsy a povlaky na polštářky! A těším se, až si budu moct vybírat zácklony, na zálony jsem úchyl :D

Držte mi palce, možná toho chci až moc najednou.

Mějte se hezky. Zdraví vás
Vaše Veronička
 

Vejprdy

5. dubna 2015 v 16:25 | Veronika |  Deník
Zdrávas!
Zjištěním tohoto měsíce jest následující informace: JEŠTĚ je dubem. Zjistila jsem, že čím více se blíží maturita, tím víc mi šíbe a jsem dezoriemtovaná v časoprostoru (Časoprostor, vždycky si u tohoto slova vybavím cermaťáckou maturitní osnovu z češtiny). Projevuje se to třeba tím, že se bavím se svým drahým a najednou zvolám: "On je ještě duben?" (bylo teprve 2. dubna)
"Ano, UŽ je duben. A víš v jakých žijem horách, v jakém tisíciletí a v jakém století? Víš kdo jsi?"

Ujasnila jsem si, že žijeme ve čtvrtohorách, žijeme ve třetím tisíciletí a v 21 století. Ale kdo jsem, to je stále těžká otázka...

"Ty jsi zmatená! Ty osobo, co se tak perfektně vyznáš v anatomii člověka. Ty myslíš akorát na to ošetřovatelství, v hlavě máš jenom psychologii a němčinu"

Asi ano, nic jiného, než maturitní předměty už v hlavě asi nemám...

Nedávno jsem vařila guláš (nepodstatná informace) a u toho jsem přemýšlela nad výchovou dítěte a pedagogikou. I na střední nám někdy oznamují výsledky důležitých testů tím způsobem, že kantor řekne jméno a dotyčný se postaví... Když stojí dostatečný počet lidí, řekne se s klidem: "Test jste nezvládli, co na této škole děláte?" Nesnáším tento styl sdělování výsledků. Vždycky se mi z toho chce trošku zvracet. Připomíná mi to základkovské techniky... Zlobíš? Postav se!... Nedáváš pozor? Postav se! Něco jsi nevěděl? Postav se! Něco ti nešlo? Postav se! A STŮJ AŤ NA TEBE KAŽDÝ VIDÍ A VÍ, ŽE TO JSI TY, TEN LŮZR!

FUJ! Z toho mi bylo vždycky na blití.. Na prvním stupni jsem si takhle stávala často... Ráda jsem snila. Vždycky jsem se trochu pozapomněla, třeba při čtení. Najednou byla řada na mě a já netušila, kde se se čtením skončilo.
"Veroniko, ty nedáváš pozor? Postav se a až to najdeš, tak čti!"
Nemyslím, že by se tohle mělo dělat.. Dítě v první třídě nedokáže vyprodukovat takovou dávku soustředění, aby to vystačilo na celých 45 minut. Prostě ne! A už teprve by se za to nemělo trestat, obzvlášť, když nezlobí, nečmárá si pod lavicí, neničí školní majetek a já nevím co. Jenom se na chvilku zahledělo.

Tyto výchovné metody mohou být poněkud traumatizující. Učitele, kteří tohle dělají třeba nikdy nenapadlo, že to v dítěti (a později dospělém člověku) může vyvolat strach stoupnout si třeba před větší množství lidí a řečnit? Nikdy je nenapadlo, jak je to ponižující? To přece každého muselo napadnout. Tak proč ponižovat? Některé věci nedokážu asi pochopit... Podle mě jsou i jiné možnosti, jak dítěti některé věci vysvětlit a vymluvit, než ho ponížit.

Otázku, proč se u vaření v mysli zabývám výchovou dětí, nechme být. Prostě jenom tak :-)

Mám podané 4 příhlášky na vysokou. Dvě jsou na všeobecnou zdravotní sestru - každá přihláška do jiného města, dále pedák a má drahá psychologie... Přímačky jsou beznadějné.. Maturita je beznadějná. Nestíhám.. Šíbe mi. Slyším v televizi "Božena Němcová" a už mi naskakují rysy realizmu, slyším "cukr" a už si vybavím pojem "žlutá zkumavka", "biochemické vyšetření".. Je to síla.. Normální člověk si při pojmu "cukr" představí s největší pravděpodobností třeba kostku cukru..

Škola je průpravou do života a zároveň prvotní degenerační zařízení pro mozek... Profesor, co nás učí filozofii jednou pravil.. "Nechci po vás letopočty ani učení nazpaměť. Stačí mi, když budete myslet a logicky odpovídat, protože učení se nazpaměť je zhouba lidstva, kterou cítím všude kolem nás"
Dobrá myšlenka, ale pro její výrok si vybral špatné publikum na špatné škole. U nás to jinak nejde. VŠECKO! je třeba znát zpamněti a netoleruje se, že se to ZAPOMĚLO. NIC se nesmí zapomenout! Možná proto tu "zhoubu" cítí tak intenzivně.

Dále...
Právě čtu Terezu Boučkovou a její Rok kohouta. Je to skvělá věc, která nutí člověka přemýšlet... (A vzbuzuje touhu si taky sehnat antidepresiva-kdo to četl, to chápe) Rozhodně to doporučuji :-)

Myslím, že jsem sdělila vše, co jsem chtěla,
zase někdy Nashledanou
Vaše Veronička :-)

"...Nic není, jak se zdá..."

19. září 2014 v 22:35 | Veronika |  Deník
Zdravíčko.

Opět se hlásím a možná někoho překvapí, že již s méně depresivním článkem… Deprese se opět krapet odchýlily… Nejspíš za to může člověk, který se náhle, nečekaně a skoro proti mé vůli objevil v mém životě… Je neuvěřitelné, co dovede jeden člověk dokázat s tak zhroucenou psychikou… fascinující. Ten pocit, že člověk má někoho, o koho se může opřít, že mu může cokoliv říct, aniž by se bál, co si o něm pomyslí (dobře, u některých věcí se opravdu bojím). Ale prostě… ten pocit, nebýt na všecko SAMA a mýt někoho, kdo má RÁD je najednou tak… prostě pro mě neuvěřitelné…

Pocit, že pro někoho nejsem třeba jenom "objektem touhy" je osvobozující. Ušetřuje mi to plno přemýšlení kolem. Je dobré vědět i to, že když budu potřebovat, tak onen člověk kvůli mně procestuje půl republiky a neřekne ani slovo. (Jestli už jí neprocestoval celou)

Kdyby se mě někdo před ještě tak třemi měsíci zeptal "Jak žiješ?" Nejspíš bych odpověděla, že dobře, protože to se dělává. Odpovídá se tak, aby se nemuselo rozvádět, proč je člověk nešťastný…

Pokud se mě zeptá někdo teď, jestli jsem opravdu šťastná, pak bych řekla, že jsem spokojená. Mám to, co mi ke spokojenosti stačí. Kdybych byla opravdu šťastná, tak to už bych ani nežila pozemský života, ale žila bych někde na rozhraní nirvány. V životě vždycky existují nějaké rezervy, ale myslím, že když je člověk na všecko sám, je to, to nejhorší, co může být…

Letos mě čeká maturita a na řadu přichází double stres. Zatím jsem docela v klidu, možná praxe mě trošku děsí. co se teoretických znalostí týče, není nic, co bych se nedokázala nadrtit nazpaměť, ale úplně moc dobře nevím, jak teoretické znalosti aplikovat do praxe…

Letos nám přibyly další zajímavé předměty. Patří sem filozofie a volitelný společensko-vědní seminář. Oba jsou to předměty pro mě vysoce potřebné, protože si od nich slibuji, že mě alespoň trošku připraví na přijímačky na vysokou školu…

Na filosofii jsme schytali bývalého matrikáře… Po třech letech matiky jsme byli všichni celí šťastní, že už ho snad nikdy neuvidíme a zase nám to trošku nevyšlo… budu muset však uznat to, že je na filozofii dost dobrej. Ty hodiny mě hodně moc bavěj. Kdyby učil i tu matiku podobným způsobem, tak je z každého hnedka matematický genius a já se celá léta nestresuju z toho, že propadnu…

Další věc je maturitní ples. Všichni ho řešíme, ale zároveň neřešíme a zároveň jsme z toho všichni nemocní… Řešíme kraviny, jako například, jaký obrázek bude na vstupenkách, a přitom jsme ještě nebyli schopní poplatit. Už víme, jaké budeme mít barvy šerp a balónků, ale nejsme schopní se dohodnout ani na kapele… a takových haluzí by se našlo víc. Jsem na to ohromně zvědavá…

Tak já s vámi tedy loučím. Opět někdy se přihlásím. Tento článek není zrovna něčeho říkající, ale to neva. Strašně se mi zastesklo po volném psaní. Prostě přenést skrz klávesnici myšlenky, které mě napadal bez jakékoliv pointy… To mi u slohů v českém jazyce strašně chybí… všechno musí mít myšlenku a ve všem se musí nějaká myšlenka hledat… Je to unavující…


Čegos :)
 


Nikdo nemá právo známkovat mou psychiku!

27. června 2014 v 19:06 | Veronika |  Deník

Nadpis ponechám bez komentáře....

Tak už máme prázdniny, uteklo to hrozitánsky rychle. Až skoro neuvěřitelně rychle. Vlastně celé ty tři roky utekly nehorázně rychle, za pár měsíců budu dělat maturitu, kterou neudělám a budu jí dělat znova… Přes prázdniny plánuju hrozně moc číst a hledat si nějakou dobrou vyšší nebo vysokou školu… Uvidíme…

Hodně moc stojím o studium psychologie, takže mi to musí vyjít. Pokud by to nevyšlo, tak asi zůstanu v oboru a možná ze mě bude jakž takž zdravotní sestra. Jenomže já nevím, jestli mám na tuhle roli vůbec nárok. Necítím se tak. Necítím se jako zdravotní sestra, když mi pacienti na lůžku říkají "Sestřičko, má hrozné bolesti, nebyla by tam nějaká injekce?" necítím se tak, ani když jdu s injekcí a už tuplem ne, když jí aplikuji… Tady asi nemá být mé místo…

Deptá mě to ukrutné množství učiva, které se musím na příští rok k maturitě naučit. Možná bych mohla už trošku začít dělat maturitní otázky, ale má to jeden háček a to jest, že nechci o prázdninách slyšet ani o slově škola, ani o slově nemocnice a už tuplem ne o maturitě, nebo maturitním plese…

Chci jenom ležet a dát se dohromady, mít nohy nahoře, nepřemýšlet, pít kafe, které si sama uvařím přesně tak, jak ho mám ráda - žádnou sračku z nemocničního automatu, chci jenom relaxovat a trošku žít. Škola mi totálně devastuje soukromý život… Hmm,... ne, že bych nějaký měla, ale mohla bych mít.. třeba... Chci zdokonalovat svou techniku pletení ponožek a chci umět plést rukavice a paličkovat. A taky bych chtěla, aby mi vlasy rostly minimálně tak rychle, jako chlupy na nohou. Dobře, nebudeme to hned tak přehánět, chtěla bych hodně věcí, ale ze všeho nejvíc bych chtěla být šťastná… To je veliké přání, a čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak děsně nereálné to je. Štěstí je pomíjivé asi stejně, jako počasí...

Potkáte štěstí a ono vám naslibuje, že vás vynese až ke hvězdám. A ono nelhalo, opravdu vás tam vyneslo, jenomže právě v tom okamžiku vás pustí na zem a dole vás nikdo nechytá a tak si namelete držku.. Znáte ten pocit? Bacha na Štěstí…

Tak přemýšlím, proč o něm vlastně sním, když tohleto dělá? Sama nevím…



A na konec malý obrázek k zamyšlení. Narazila jsem na něj na facebooku... Když jsem si ho prohlížela, přistoupila ke mně má mladší sestra a položila mi otázku, na čem to ten chlap sedí.. Pokud jí na tomto obrázku zajímá opravdu pouze toto, tak je to šťastný člověk :-D :)




Vaše Veronika

Asi takový pocit, jako je bodnutí nože

15. června 2014 v 11:39 | Veronika |  Deník

Téma týdne "Ten pocit, když…" je už prý dávno pryč. Ani jsem nezaregistrovala, že nějaké takové téma bylo (Ha a proč asi?! :D), ale zdá se mi to téma vcelku ucházející, tak proč něco nenapsat? Po delší dobu jsem se opět odmlčela, vsadím se, že mé bláboly zde už dávno nikoho zrovna dvakrát neoslovují, takže zažeňme chmury, a jedeme dál…

Ještě jsem veřejně nepoděkovala slečně Mortice Lehtonen za to, že byla tak ochotná se mým designem a hlavně mou zběsilou objednávkou zabývat. Díky Ti! :-)

Tento pátek můj bloček oslavil šest let! Zatleskejme mu! Sama sobě se divím, že je ještě na světě. S mou aktivitou zde je to již řadu let dosti tragické. Nepřisuzujte to nedostatku času. Nebudu předstírat, jak jsem ohromně časově vytížená.. Jde spíš o absolutní psychické vyčerpání. O to, že si raději zahraju Scooby Doo, nebo Minecraft (nesmějte se! :D), než abych zavítala na blog… Asi nemá význam se omlouvat. Přeci jenom blog odmítám brát, jako povinnost, a článek napíšu prostě až tehdy, budu-li mít potřebu. Furt je to lepší, než abych psala pořád o nějakých bezduchých bludech. (Dobře, bludy píšu i tak, ale dejme tomu) Poslední dobou se mi stalo plno podivných věcí… Většinou jsou hlavně z nemocničního prostředí, protože já poslední dobou nikam jinam nechodím… směny na ráno a směny na odpoledne… střídají se, já nespím. Jeden den se vrátím v osm večer z odpolední a druhý den v půl páté vstávám na ráno… Trochu drasťák i na mě… Nemluvě o tom, jak jím… Ráno se rádoby najím, a pak celý den poskakuju na oddělení, jako blázen s jednou jedinou půlhodinovou přestávkou na jídlo… Obědy neexistují… jenom malá sušenka, když je zrovna klid a člověk si může trochu sednout. Raději se nezmiňuji o tom, když se chce urgentně za záchod… Dvě hodiny se na něj klidně nedostanete…

Ten trapný pocit, když stojíte před záchodem, stepujete. Už to nemůžete vydržet, ale stále vytrvale čekáte, až ten, kdo tam dřepí, vyleze a vy tam vklouznete. Ten ještě trapnější pocit, když zrovna přijde zdravotní bratr, ať mu pomůžete s nahazováním léků. A ten úplně nejhorší pocit, když zjistíte, že mu s lékárnou vlastně vůbec nepomáháte, ale že on vás posílá neustále pro led, pro novou krabičku od léku, pro špunt ke kanyle a že jste si vlastně mohli dojít v klidu na hajzl, ale místo toho fungujete spíš, jako podej, přines, uhni, pohni, utři a ani vám za to nikdo nepoděkuje

Ten trapný pocit, když vás pošlou na urologii a vy nevíte, kudy se tam jde. Ten ještě trapnější pocit, když vám to sestry vysvětlí a vy podle jejich popisu dojdete na patologii. A ten úplně netrapnější pocit, když se po dlouhém hledání dostanete na urologii skrz dveře s nápisem "šestinedělí"

Ten pocit, když před šestinedělím sedí na lavičce samí opálení spoluobčané…

Ten pocit, když vás pacientka po narkóze obviní z toho, že jste šéfem mafie a chcete jí ublížit…

A ten ještě lepší pocit, když vykopne nohou do takové výšky, že vám málem vykopne zuby z dolní čelisti… To všechno nemá na pocit, když zjistíte, že tu nohu má zlomenou…

Takových věcí by bylo i více, ale momentálně si už nic tak nějak zajímavého nevybavím… Nu tak tedy zatím zdar a achoj.

Vaše Veronička

Kam dál